Na cestách: Prales

Pojďte s námi do stínu starých pokroucených dubů. Na kouzelné místo, kde podél tisíce let staré cesty tečou potoky s průzračnou vodou. Asi bude pršet, protože tady prší téměř každý druhý den v roce. V okolí žijí vlci a divocí koně. Otevíráme náš cestovní deník a zveme vás na výlet. Místo, které jsme popsali, se nachází v Portugalsku! 

4. 6. 2019

V kempu nad lázeňským městečkem Geres nás probouzí lijavec. Prší vydatně a přestává až v jedenáct. Ihned startujeme a vyrážíme. Stačíme se ještě posilnit v pekárně tradičními košíčky s vanilkovým pudinkem. Nacházíme se na začátku táhlého údolí na severu Portugalska. Dál už vede jen jedna cesta. Klikatými serpentinami stoupá stále výš. Z eukalyptů se odpařuje voda a na malý okamžik zahlédneme i slunce. Staví nás místní lesní stráž, musíme zaplatit a také dalších několik kilometrů nezastavovat. Zde totiž začíná chráněné území. Pokračujeme až na hranice se Španělskem. Pak batoh na záda a konečně po svých. 

Sejdeme k říčce Rio Homem. Je tak průzračná, že si prohlížíme pstruhy jako v akváriu. Na cestičce podél vody jsme vyplašili dva hady a několik ještěrek. Obdivujeme tyrkysovou vodu a pomalu si začínáme uvědomovat, kde to vlastně jsme. V prastarém dubovém lese. Jak je vlastně opravdu starý?  Schovaný v horách nebyl nikdy narušen činností člověka. Takových míst je v Evropě málo.

Každý strom je osobitý. Připomínají nám živé bytosti. Jako paže natahuji své pokroucené větve za světlem. Velký stařík u cesty má uprostřed kmene otvor skrz. Jak dlouho zde asi stoji? Tisíc let? Další dub je tak obalený mechem, že nejde vidět kůru. V měkkém mechu se navíc zachytávají kapradiny. Zelený je tak celý strom. Jsou zde i torsa starých mohykánů, nyní hotel pro ptáky a netopýry. Ještě bude trvat dlouho, než se promění v prach. Tady je na vše dostatek času. 

Poznáváme "naše" duby letní, duby pyrenejské mají více špičaté listy. Výjimkou zde není ani dub korkový s měkkou kůrou kterou máte chuť pomačkat. Naše pěšina připomíná vyschlý potůček. Překročíme pár vysušených kmenů a opět dorazíme k naší malé řece s průzračnou vodou. Vede přes ni starý most. Rozeznat lze ale i základy toho starého. "Ten zde musel stát tak před sto lety", to je ale omyl. Vždyť ty kameny jsou pozůstatky staré římské cesty. Takže asi 2000 stará cesta a my po ní nyní kráčíme. Dříve spojovala dnešní Bragu s Astorgou. Města vzdálená přes 300 kilometrů. Přidá se i několik "milníků". Válcovitých kamenů které označují vzdálenosti. Les a cesta jsou tak prastaré, že si na chvíli přijdeme jako v jiné době. Kdo zde kdysi kráčel? Co s sebou nesl nebo vezl? Bylo tady rušno? 

Fascinováni vším tím kolem se dokonce zapomeneme nasvačit. Začíná opět pršet. Už pomalu dokončujeme okruh našeho výletu. Jsme překvapení, že v Portugalsku existuje takové místo. Popravdě nám to tady totiž Portugalsko vůbec nepřipomíná. Tušíme, že v celé zemi už to takhle nikde vypadat nebude. Zítra vyrážíme k oceánu. Uvidíme keporkaky?